Beskyd tour 2022 aneb 3x druhé místo pro Cyklokramo
V sobotu 25. července se v Bílé v Beskydech konal další ročník silničního maratonu Beskyd tour. Nejen kvůli zařazení do kalendáře SPACu (a tedy i bodování do celoroční soutěže) se jej zúčastnili členové Cyklokrama.
A nejen, že se zúčastnili, ale zvládli se i dostat na bednu - zásluhou Petra Blaťáka, Standy Prokeše (report ZDE) a Oldy Míčka, všichni druzí ve svých kategoriích na střední trase. Gratulujeme a děkujeme za reprezentaci!
Kromě nich se na start z našeho týmu postavili ještě Jirka Graf a Jarda Glogar, oba však zvolili dlouhou trasu.
VÝSLEDKY:
Střední trasa (121 km / 2000 metrů převýšení):
Petr Blaťák - 10. celkově / 2. v kategorii - čas: 3:23:03
Stanislav Prokeš - 18. / 2. - 3:35:07
Oldřich Míček - 70. / 2. - 4:03:40
Dlouhá trasa (163 km / 3100 metrů):
Jaroslav Glogar - 39. celkově / 7. v kategorii - čas: 5:23:33 (tradiční report níže)
Jiří Graf - 96. / 28. - 7:06:57
Odkazy na celkové výsledky ZDE.
Fotografie budou do reportu doplněny později (pokud budou k dispozici).
Když jsem byl na tomto závodě naposledy před dvěma lety, řekl jsem si, že vzhledem k počtu startujících a nepříliš selektivním prvním 50 kilometrům se tohoto závodu již nezúčastním. Navíc na posledních dvou závodech jsem cítil, že už začínám být přetrénovaný (nebo přesněji řečeno přezávoděný). Jelikož však tento rok objíždím téměř všechny závody SPACu a tento je začleněn do tohoto seriálu, nakonec jsem si řekl, že to zkusím přežít. Navíc se tu chystali kamarádi Jirka a Michal, tak jsem se těšil, že se s nimi zase uvidím.
Na start jsme se postavili cca 15 minut předem, přesto už tam stálo asi 150 lidí. Komentátor hlásil 400 přihlášených účastníků, z toho něco přes 100 ale závodilo na krátké trase, která startovala později. I tak to znamenalo hodně početný peloton, z kterého jsem měl větší nervy než z toho, že mi za chvíli začíná závod.
Přišel start. Snažil jsem se dostat co nejrychleji víc dopředu, ale jelikož jsem nebyl sám a místo na cestě bylo omezené, povedlo se mi posunout jen asi o 50 míst. Přišlo zpomalení (a zašpuntování) v místě opravy mostu, za kterým následovala zatáčka a mírné stoupání po úzké lesní pěšince. Vpředu nejeli příliš vysoké tempo, takže při každém zpomalení v místě, kde se silnice víc zvedla, se začali závodníci shlukovat a muselo se přibrzdit. Na mé pozici jsem na tom byl ještě relativně dobře, ale ze zkušenosti z minulé účasti, kdy jsem se pohyboval více vzadu, i podle ohlasů, které jsem slyšel ještě několik desítek až stovek metrů za sebou, to nebylo nic příjemného. Nicméně naštěstí se v pořádku podařilo přejet první i druhý menší kopec, za kterým konečně přišla široká cesta, po které se rychle sjíždělo do Turzovky. V tom sjezdu jsem měl asi nejblíž k pádu, kdy jsem v rychlosti asi 50 km/h přehlédl obrubník, který zasahoval do cesty. Naštěstí měl pozvolný náběh, takže jsem ho (samozřejmě nechtěně) použil jako skokánek.
Z Turzovky pod stoupání na Kelčovské sedlo se nic moc nedělo, klid narušovaly jen vozidla, které jely nebo stály v protisměru, což znamenalo, že se muselo přibrzdit (abychom se všichni vešli), aby se potom zase zrychlilo. Stihl jsem si i popovídat s Jirkou. Před Kelčovským sedlem jsem se chtěl dostat trochu dopředu, abych nedopadl jako posledně, kdy se to tam roztrhlo a já jsem zůstal za hlavní skupinou. Bohužel (nebo bohudík?) jsem příliš opatrný, abych riskoval divokou jízdu po levé straně cesty za plného silničního provozu.
Stoupání na Kelčovské sedlo je nejprve mírné, aby se pak najelo na úzkou 500 metrů dlouhou pasáž o průměrném sklonu 14 %. Podařilo se mi tam pár lidí předjet, přesto jsem na vrcholu před sebou viděl, že to je roztrhané. Následný nepříjemný sjezd rozdíl mezi skupinami a jednotlivci ještě zvětšil. Já jsem se postupně dostal do první skupinky, která stíhala peloton. Zkusil jsem domlouvat kolotoč, ale moc to nefungovalo, asi i proto, že závodníci v něm byli různé výkonnosti. Když jsme v pár lidech dojížděli za Bílou poslední desítky metrů, viděl jsem, že v háku máme dalších asi 30 lidí.
Vrchol Kelčovského sedla
Přišla část, kdy jsem měl možnost pozdravit Peťu Blaťáka z našeho týmu, který byl celou dobu o dost více vepředu. Následovaly brdky kolem Šance. Tam už spousta lidí, kteří se do té doby udrželi v hlavní skupině, odpadala. Já jsem chtěl aspoň pod Smrček vydržet v hlavní skupině, takže jsem se snažil držet, i když jsem počítal s tím, že za to v dalších 100 kilometrech závodu možná zaplatím. Po těch 70 kilometrech jsem viděl na Garminu průměrnou rychlost necelých 37 km/h.
Pod Smrčkem
Ve stoupání na Smrček
Hned od začátku stoupání jsem cítil, že nedokážu je stejným tempem jako ostatní ve skupině. Celé stoupání jsem přetrpěl, i když jsem jel dost pomalu, Knížecí jsem vyjel s průměrným výkonem 245 W za 24:27, což je o 3 minuty pomaleji než před dvěma lety a o 6 minut pomaleji než mám nejlepší čas. Postupně mě předjížděli závodníci, díval jsem se, jestli nemají červené číslo značící volbu dlouhé trasy, abych se pak s nimi mohl svézt. Všichni však jeli střední trasu. Nahoře jsem tedy věděl, že nemusím nikam spěchat, proto jsem si nechal doplnit oba bidony a vzal si meloun, který jsem pak jedl při sjezdu dolů.
Jak se mi nechtělo trápit sám na rovině cestou pod Soláň, tak jsem jen tak točil nohama, abych šetřil co nejvíce energie (ne, že bych dokázal jet o moc rychleji) a čekal na někoho z dlouhé trasy. Těsně před obcí Hutisko-Solanec mě dojel Martin Pecha. Prohodili jsme pár slov, potvrdil mi to, co jsem i viděl, že je na tom podobně jako já. Dojeli jsme takhle ke stoupání na Soláň. Martin mi říká, ať si jedu svoje tempo, že pokud uvisí, tak mi pak pomůže na rovince přes Velké Karlovice. Zezadu nás začali dojíždět závodníci. U prvního jsem viděl, že jede mnohem vyšší tempo, takže jsem se prakticky ani nepokusil uviset, druhý ale jel tempem, které jsem věřil, že bych mohl zvládnout, tak jsem se zahákl. Místo mých původních asi 230 W jsem tak musel jet kolem 260 W. Povedlo se mi s ním dojet až nahoru, v prudší části sjezdu jsem mu pak ujel. Navíc jsem dojel motorkáře, kterého jsem donutil jet trochu rychleji, než by jel sám, kdy v zatáčkách jsem jej vždy dojel a za ní musel silně šlápnout na plyn. Před Velkými Karlovicemi jsem se nechal dojet a pokračovali jsme ve dvou.
Jak jsem jeli poměrně svižně (vzhledem k tomu, jak jsem předtím jel Pustevny i Soláň, za normálních okolností bych to považoval za trochu vyšší výletní tempo), začali jsme se přibližovat k závodníkovi před sebou a po chvíli jsme ho skutečně dojeli. Až k začátku stoupání na Kasárne jsme tedy jeli ve třech. Bolelo to podobně jako jet do kopce, ostatně tepy jsem měl výše než v části stoupání na Soláň, kdy jsem jel s Martinem P.
Kopec na Kasárne jsem pak jel sám. Jak má kopec přes 3 km a průměrný sklon téměř 9 %, tak i na nejlehčí převod je dost těžký, takže jsem zde zažíval asi největší krizi. Už dlouho jsem to nebral jako závod, spíš jako boj o to, dostat se do cíle. Tady se to stávalo bojem o přežití. Dokonce mě napadaly myšlenky na to, že bych sesedl. Nakonec se mi jej ale podařilo vyjet, i když s časem 17:37 na 239 W, což je o 2 minuty pomaleji než posledně.
Občerstvovačku jsem přejel bez zastavení, protože jsem to chtěl mít už co nejrychleji za sebou. Při sjezdu jsem si říkal, že to je asi nejpěknější část trasy, krásný asfalt, pěkný les, nízký provoz... Škoda že jsem nebyl ve stavu, abych si to opravdu užíval.
Po dojezdu do Makova a následném výjezdu na Bumbálku mi pomáhalo vědomí, že je to poslední kopec, za kterým už následuje sjezd až do cíle. Jak má stoupání na Bumbálku průměrný sklon jen 3,8 % (podle Stravy), tak to nebylo ani tak náročné, točil jsem podobné watty jako na rovině. Byl jsem překvapený, že mě předjel jen jeden nebo dva soupeři. Kousek před vrcholem za sebou vidím dalšího závodníka, jak se blíží. Jelikož mi o umístění už dávno nejde, nechávám se pomalu dojet, říkám si, že to bude příjemnější, než jet sám. Nebylo. Jak jsem za ním odpočíval, říkal jsem si, že mu taky potáhnu. A jelikož jsem nechtěl zpomalovat, musel jsem držet celkem vysokou rychlost. Jak jsme se blížili k Bílé, moje špice byly kratší a kratší, přesto to bolelo víc a víc. Nakonec jsme však konečně dojeli do cíle. Ačkoliv jsem od Ráztoky už nezávodil, posledních 20 kilometrů jsem přesto trochu doufal, že se mi aspoň podaří dojet s průměrem nad 30 km/h. Což se díky poslednímu sjezdu podařilo.
Konečný čas byl 5:23:33, 40 minut za vítězným Dominikem Buksou, což stačilo na 39. místo celkově ze 101 závodníků dlouhé trasy, kteří dojeli. Oproti poslední účasti to bylo o necelých 15 minut pomalejší, což mě překvapilo, čekal jsem mnohem horší čas.
Dohledal jsem ještě výsledky z předchozích účastí (pokaždé dlouhá trasa):
2019 - 75. ze 125 závodníků v cíli - čas: 5:57:02 (silně přetrénovaný)
2020 - 28. ze 119 - čas: 5:10:07 (ve formě, ovšem kvůli zadní pozici ve stoupání na Kelčovské sedlo odjela hlavní skupina, poté většinu trasy sám svým tempem)
Teď už konečně přijde závodní pauza, "až" za 3 týdny mě čeká MR amatérů na Šumavě. Jsem zvědavý, jestli se snížením intenzity i objemu stihnu z dlouhodobého přepětí dostat.
Co se týče Beskyd tour, tak pokud ještě někdy pojedu, tak to bude ve výletním tempu vzadu v pelotonu s dlouhými zastávkami na občerstvovačkách. Na druhou stranu pro lidi, kterým nevadí pohyb ve velkém balíku, to musí být pěkný závod - vede převážně lesy po cestách s nízkým provozem. Křižovatky jsou také dobře zajištěné.