Peťa Zatloukal závodil na MČR Masters a na MP v Novém Malíně

Letošní MČR MASTERS (23.08.2025) se konalo v okolí slovenského Kláštora pod Znievom. Přestal jsem se tam těšit; letní příprava kvůli brigádě byla taková "zvláštní", ale spíš mě vyvedlo z psychické rovnováhy to, že jsem tam jel nakonec sám. To mě nebavilo, zvlášť když jsem ještě na neděli plánoval túru po Malé Fatře. V pátek jsem si vyzvedl čip s číslem a jel se ubytovat do Martina. Šedé a studené město stejně jako počasí. Závod se jel na dva téměř padesátikilometrové okruhy. Okruh byl zvlněný, celkem foukalo, v okruhu bylo jedno asi osmikilometrové stoupání. Snažil jsem se do závodu nějak dostat, naladit se na výkon, ale marná snaha, hlava byla v naprosto jiném rozpoložení. Pozdější vítěz Šrajer brutálním nástupem ujel v půlce druhého kola, odjeli s ním jen jeden Slovák a Čech Pilčík. Udržovali si náskok, naší skupině se ho i přes spolupráci nedařilo dojet. To mě vyprovokovalo k akci "všechno nebo nic". V závěrečném osmikilometrovém stoupání jsem skupině odjel a pokusil se Šrajera dojet. Povedlo se. Jenže se nepovedlo trochu si odpočinout. To jsem nestihl. Nohy pálily a než jsem se "aklimatizoval", Šrajer mírně zrychlil. To stačilo k tomu, aby se myšlenky rozutekly zase k šedivému pobytu na Slovensku a k pocitu, proč jsem tam vůbec jel. Z vedoucí skupiny jsem se centimetr po centimetru zase propadal zpět. A pak už to bylo jedno. Skončil jsem v poli poražených s vědomím, že jsem sice zkusil bojovat, ale měl jsem na víc, možná na bednu. Ale hlava je sviňa. Ta moje určitě. Ještě děkuju Zbyňovi (jeho partě ) za fandění a kávu po závodě. 

Závod Moravského poháru v Novém Malíně (31.08.2025) jsem už několik let vynechal kvůli kolizím v kalendáři. Když ve SPACu zrušili Petřvald, zazávodit si v okolí Nového Malína jsem bral jako rozjetí a závodní naladění před finišem SPACu. Konkurence byla výborná. Přijela spousta závodníků, vysokou kvalitu předvedli hlavně borci kat. A. Trochu jsem podcenil rozjetí, raději jsem si povídal s dcerou, poslouchali jsme v autě muziku. Start jsem ani nezaznamenal; celík všech závodníků se najednou rozjel, rychle jsem z kapsy vytáhl mobil a zapnul aplikaci STRAVA. Závod se rozjíždí hned do asi pětikilometrového stoupání. Hned bomby, hned problém, hned myšlenky na to, že se na to můžu vysrat. "Mladí" na nic nečekali, rozjeli pekelné tempo, pomalu ale jistě jsem cedil, viděl jsem spoustu žlutých čísel (označení mojí kategorie) přede mnou, Smolka s Noskem v první skupině půl kilometru přede mnou. Má to cenu? Jsem někde ke konci závodního pole s klukama, co si ani neholí nohy. Proč si to děláš, Petiku? V průběhu prvního pětadvacetikilometrového kola (z celkem třech okruhů) se ale tempo první skupiny snížilo tak, že i naše skupinka jednonohých dědků ji v Libině dojela. Kopl jsem do sebe gel, nohy začaly celkem fungovat, zafungovalo i fandění dcery po průjezdu prvním kolem. Rozjel jsem se, naladil se. Konečně. Nebylo to úplně ono, ale aspoň tak. Pak už to byl jiný závod. Rozjeli jsme s Noskem dobré tempo, nastupovali jsme, sice z první skupiny "áčkařů" jsme si vystoupili, ale nejdřív jsme odpárali Smolku a v posledním okruhu ještě jednoho "céčkaře". Schylovalo se ke špurtu, který jsem… Hlídal jsem si Noska, který je neskutečně silný, jeho jedno lýtko je jako moje obě dohromady. Sice ho zavřeli a já jsem měl volnou cestu, ale to jsem právě podcenil. Nechal jsem si lehčí převod, nedokázal jsem to "utočit", on se za mnou vyvezl. Porazil mě asi o čtvrt sekundy… Ale konečně jsem měl ze závodu aspoň trochu dobrý pocit… Teď naladit na víkend SPAC… 

Petr Zatloukal