Beskyd tour 2023 – vítězství Oldy a druhá místa v teamech na obou tratích
24.6.2023 se v Bílé uskutečnil další ročník silničního maratonu Beskyd tour. Jelikož je tento závod mimo jiné zařazen do kalendáře SPAC a jeho bodování je zvýhodněné, nemohli naši závodníci na něm chybět. Závod byl vypsán na tři trasy. Dlouhou 163 km s převýšením 3100 m, střední 121 km/2000 m a krátkou 53 km/700 m. Náš oddíl měl zastoupení na všech trasách.
Nejkratší trasu si vybrali naši KIDS, kdy se závodu zúčastnil Max Kramoliš a Tom Melichar. Na této trase nebyly rozděleny věkové kategorie, takže kluci závodili s mnohem staršíma zavodníkama. Ale i přes to Max dojíždí na hezkém 16. místě a Tom kolem 30. místa. Tom byl zároveň nejmladším účastníkem závodu.
Největší zastoupení jsme měli na střední trase, kde již byli závodníci hodnoceni podle svých věkových kategorií. A tady jsme zaznamenali také největší úspěch, když Olda Míček svou kategorii vyhrál. Zároveň jsme zaznamenali celou řadu čtvrtých míst, když na 4. místě ve své kategorii dojíždí Víťa Šrámek, Standa Prokeš, Andrea Kučerová a Marcela Pargačová, na 5. místě se umístil Pepa Mládenka a na 6. místě Pepa Martinák. Zároveň se v soutěži teamů se ztrátou pár sekund umisťujeme na 2. místě. Tady asi trochu škoda defektu Petra Blaťáka, který měl určitě ambice na bednu nebo spadlého řetězu Víti. Ale i tak je to skvělý výsledek.
Na nejdelší trasu se vydalo kvarteto odvážných: Peťa Zatloukal, Jarda Glogar, Jirka Sokolář a Jirka Graf. V průběhu závodu jsem byl kluky povzbudit pod stoupání na Soláň a dle průjezdu jsem viděl, že to pro Cyklokramo bude dobré i na této trase. Sice to nevypadalo na vítězství v soutěži teamů, protože se na čele pohybovali kluci z Xeelo, ale Petr jel hned kousek za nimi a Jirka s Jardou tady nebyli daleko. Nakonec Petr Zatloukal dojíždí na 2. místě v kategorii a šestý celkově, což je skvělý výkon. Jirka Sokolář bere 7. místo v kategorii a Jarda Glogar 13. místo. Zároveň mi Petr s Jirkou po projetí cílem oznamují, že oba měli pád, což v kombinaci s ne úplně příjemným počasím nebylo pro výkon ideální. Ale i tak zajeli skvělý výsledek. V hodnocení teamů nám to dalo opět druhé místo za vítězným teamem Xeelo.
Takže náš team Cyklokramo Suchdol nad Odrou byl úspěšný i v celorepublikové konkurenci, kdy bereme 1. místo za vítězství Oldy a 2. místo Petra Zatloukala, ale hlavně jsme se dostali na obou trasách v hodnocení teamů na stupně vítězů, a to shodně na 2. místo. Zároveň jsme opět pobrali slušné body do hodnocení teamů v rámci SPAC. Kdy "áčko" vyjelo plný počet bodu 225 a "béčko" si zapsalo 201 b. Podrobněji o tomto závodu jistě napíše Jarda níže a Standa na svých stránkách. Teď nás čeká dva víkendy závodní pauza a pak už domácí závod Memoriál Aloise Dohnala, který letos pořádáme jako Mistrovství republiky S.A.C. ČR.
Tomáš Dohnal
BESKYD TOUR POHLEDEM JARDY GLOGARA
Připravte si kávu, tentokrát to bude delší čtení...
Jak se blížila sobota 24.6., začal jsem být čím dál více nervózní. Ano, bylo to kvůli závodu Beskyd tour. Ne snad, že bych se bál fyzické náročnosti trati, na to jsem vlastně ani nepomyslel, nervózní jsem byl z prvních 16 kilometrů, které vedou po úzké lesní cestě, kdy velký asi 300členný peloton ještě jede z velké části pohromadě. Ročník 2020 byl v tomhle ohledu pro mě nejhorší, na začátku jsem se pohyboval spíše v druhé polovině balíku, ve stoupání na Bílý kříž se jelo dost pomalu, takže závodníci byli i vzadu namačkaní dost u sebe. To znamenalo, že jakékoliv zúžení z důvodu nějaké překážky pro nás v zadní části pelotonu přinášelo nutnost často bez varování (dopředu jsme neviděli) rychle přibrzdit třeba z 30 km/h téměř na nulu. Větší mezeru od soupeře přede mnou jsem si nechat nemohl, protože by to znamenalo, že mi tam někdo najede a já se takhle postupně procedím až skoro na konec balíku, přičemž přede mnou bude spousta závodníků s mnohem horší výkonností, kteří mě odpojí i při dost pomalém tempu. V ročníku 2022 už jsem se pohyboval o dost více vpředu, což bylo mnohem bezpečnější (za sebou jsem při každém přibrždění z důvodu zúžení slyšel křik a nadávky, jak se závodníci dostávali do nebezpečí srážky nebo pádu). Letos jsem si zase chtěl stoupnout na start dřív, abych si vystál lepší a bezpečnější místo v pelotonu na úvodní část. Plánem bylo zůstat v přední skupině pod Kelčovské sedlo, tam už mi bylo jasné, že kvůli mé chabé poziční jízdě zůstanu zavřený za slabšími soupeři a pravděpodobně mi balík odjede. To ale nebude moc vadit, protože táhlá rovina, kde výrazně pomůže jízda ve skupině, přijde až po sjezdu z Pusteven k úpatí Soláně a dále pak přes Velké Karlovice pod Kasárny. Něco jiného by bylo, pokud by mi šlo o přední umístění, to už by kontakt s hlavní skupinou byl nutný, ovšem to nebyl můj případ.
Do Bílé, kde je umístěno zázemí závodu včetně startu a cíle, dojíždím s Jirkou Kvitou s mírným zpožděním zapříčiněné nejmenovaným kolegou z Jirkova týmu. Nachystat se stihneme, rozjetí už ovšem nepřipadá v úvahu, pokud chceme mít na startu aspoň trochu dobrou pozici. Jsem rád, že aspoň start je na suchu, protože podle slejváku v Ostravici, kterou jsme projížděli při cestě sem, to vůbec nebylo jisté. Během čekání na start se rozhlížíme kolem sebe, abychom zjistili, kolik známých tváří a v jaké části pelotonu uvidíme.
Je 9:30 a komentátor hlásí start. Čelní vůz zatúruje, čelo balíku se rozjiždí, my ještě asi 15 vteřin čekáme, poté se rychle snažíme nacvaknout do pedálů a jedeme tak, abychom neztratili hned na začátku své pozice, které jsme dlouhým čekáním na startu získali. Během jízdy k úpatí stoupání na Bílý kříž musíme dát pozor na vyfrézované úseky cesty, přeskakujeme jejich hrany a už najíždíme do prvního stoupání. Čelo to rozjelo celkem svižně, za což jsem nesmírně rád, protože díky tomu je balík více natažený a ti opravdu o dost slabší závodníci se cedí dozadu. Tímto tempem vyjedeme až na vrchol stoupání, kde je ostrá pravotočivá zatáčka, kde nejprve slyším a poté i vidím první pád. Dva závodníci kontrolují, jestli oni i jejich kola jsou v pořádku, pár vteřin nato vidím, že se teprve rozjíždí i Jirka Sokolář, který byl očividně do pádu zapleten také. V následujícím sjezdu se paradoxně cítím bezpečněji, hlavně kvůli prostoru před sebou i vedle sebe, kdy jsem trochu i překvapený, že jen pár závodníků má snahu posunout se dopředu přede mne.
Konečně se dostáváme na širokou cestu, která vede vzhůru směr Konečná. Prvních pár minut musím trochu přišlápnout, abych nezůstal vzadu za pelotonem (6 minut na průměrných 350 wattech), to se daří, cítím se dobře, na čele jedou vyšší tempo, v druhé mírnější části stoupání musím asi dvakrát zalepit vznikající díru. Když se na vrcholu ohlédnu za sebe, vidím, že celkem početná skupina, mezi kterými byli i silní soupeři, odpadá. Následuje rychlý sjezd z Klokočova na Turzovku, cestou míjím patník, který jsem v minulém ročníku nechtěně využil jako skokánek při rychlosti kolem 50 km/h. Až teď si uvědomuji, čím to bylo - tento obrubník zasahuje do cesty, při jízdě v zadní části balíku to dopředu moc nejde vidět, žádné upozornění u cesty není. Všímám si, že balík už není moc početný, což velmi oceňuji, při stoupání na Klokočov odpadli soupeři na výkonnost, tzn. že teď už těch slabších závodníků v pelotonu moc není. Po chvíli ovšem peloton výrazně zpomalí, za chvíli nás dojíždí početná, asi 30členná skupina, což mě vůbec nepotěší. Nicméně s tím, že mi na Kelčovském sedle z důvodu poziční jízdy peloton ujede, jsem už smířený. Po chvíli zjišťuji, že za mnou jede už jen pár závodníků, proto si vycouvám úplně dozadu pro ještě větší klid, připadám si pak trochu jako na běžném závodě SPACu. Nejede se, (dle fotek kromě jednoho závodníka) všichni čekají až na začátek stoupání na Kelčovské sedlo.
Točíme vpravo a přichází první mírná část stoupání. Po chvíli slyším zvuky dalšího pádu, tentokrát je do něj zapojený i Jirka Kvita. Ten tak ztratí nějaké pozice, což okomentuje: "Tak to je pro mě konec závodu". Trochu mě tím zaskočí, protože jsem nejprve myslel, že má technický problém a nedojede, ovšem pak dodává: "Měl jsem celkem dobrou pozici, a teď jsem úplně na konci balíku." Ještě na široké cestě, kdy už se sklon ale zvedá trochu více, předjíždím několik závodníků. V místě nájezdu na úzkou cestu, na které nás čeká 600 metrů o průměrném sklonu 14 %, vidím dva nebo tři závodníky, kteří stojí na trávě a snaží se nasednout zpátky na kolo. V tomto prudkém úseku se ještě trochu posouvám dopředu, ale moc to nejde, cesta je opravdu úzká. Vyjedu celkem v pohodě nahoru (tady se převod 34-34 zase hodil), při následném sjezdu pak vidím, že je to rozpojené. Na krátkém úseku během sjezdu na Bílou, kde se trochu stoupá, předjíždím menší skupinku i s kamarádem Michalem Ďuricou a jedu sjezd podle svých možností dál tak, abych případně dole dojel nějakou skupinu silnějších závodníků. Při přeskakování jednoho z mnoha kanálů mi vypadává něco z kapsy, prohmatávám je, abych zjistil, co to bylo, naštěstí jen krabička s lepením a jedna tyčinka, důležitější a hodnotnější věci jako klíče od auta a mobil tam naštěstí pořád jsou, takže nezastavuji. Závodní pole je v tomto místě roztrhané, jednotlivci se postupně sjíždí do větší a větší skupiny, Bílou projíždíme v počtu asi 15 lidí, jedeme vysoké tempo, ovšem střídání trochu vázne, po chvíli se to dokonce zase roztrhne, takže nakonec jedeme asi ve čtyřech až kousek před Jamník, dojedeme další asi dva závodníky, po chvilce nás zase dojíždí celkem početná skupina asi 15 soupeřů, je mezi nimi i Jirka K. a Michal Ď.
Cítím se v této skupině jako jeden z nejsilnějších, navíc úsek kolem Šance mi sedí, jak se rychle střídají stoupavé a klesavé pasáže, takže se pohybuji v popředí skupiny, často na čele. Začíná pršet, cesty už mokré jsou, teplota se pohybuje někde kolem 15 °C, podmínky pro mě jako dělané. V jednom z úseků, kdy jsem na čele, ostatním ujíždím, po chvíli mě dojíždí další závodník, vzadu už dost redukovaná skupinka nás pomalu dojíždí také. Výsledek moc neřeším, baví mě to, takže se ani nesnažím moc šetřit síly jak na ostatních závodech. Nakonec se velká část skupiny sjede v Ostravici, tam ovšem následuje ostrá levotočivá zatáčka na cestu vedoucí na Smrček. Tady už dochází k rychlé selekci, kdy "vpředu" nakonec jedeme asi v 7 lidech. To už si začínám více všímat toho, kdo jede dlouhou a kdo krátkou trasu, abych se případně měl s kým svézt v další části závodu. Jedeme celkem svižným, ale příjemným tempem, poprvé je příležitost prohodit pár slov s kolegy ve skupině. Všimnu si například nezvyklého rozsahu kazety u jednoho soupeře, kdy mu chybí těžké převody. I podle dresu Ostra-Multicraft Čeladná hádám, že to je Vít Oswald, ptám se jej na to, on to potvrzuje. "Ty mě znáš?" ptá se, odpovídám, že je mi povědomý z Lysacupu a vím, že začal jezdit na kole. "Jezdíš Český pohár, že ti chybí těžké převody?" ptám se, odpovídá: "Před měsícem jsem začal jezdit s týmem, jezdím v kadetech". Pokračujeme v této skupině v dobré atmosféře až na vrchol Smrčku, kde zdravím Kristiána s Martou, nabízejí mi pití, ale to odmítám, v tomto chladnějším počasí mi 2x 0,7 litru stačí až k občerstvovačce na Pustevnách. Přichází nebezpečný sjezd na mokru. V další zvlněné části mezi Čeladnou a úpatím stoupání na Pustevny se to pak zase často trhá a následně sjíždí, pohybuji se stále v popředí skupiny, protože se cítím opravdu dobře a baví mě to. Před sjezdem na úpatí Pusteven si dopředu najíždí Honza Šik a celý sjezd jede na špici, když za ním jedeme jen já a Vítek.
Najíždíme do stoupání na Pustevny. Nejprve jedeme ve čtyřech nebo pěti lidech, po pár minutách si dopředu najede Vítek, já jedu za ním, zatímco ostatní tohle tempo neakceptují. Když takhle začíná odpadat i Honza Šik, říkám mu, že ve sjezdu moc tahal. "Trochu jo, ale jsem tam doma", odpovídá. Jedeme dál ve dvou v husté mlze a mokru svižným tempem, jede se mi dobře, přestože cítím, že mám ještě rezervu, stejně s překvapením zjišťuji, že jedu stejným výkonem jako o týden dříve na krátkém závodě na Pustevny pouze z Frenštátu, zvládáme si i popovídat. Ptám se ho, proč si vybral dlouhou trasu. "Bych se styděl jet krátkou" říká. "Ve čtrnácti letech jet závod 120 km po Beskydech je málo, jo?" pobaveně odpovídám. Každopádně ukazuje, že na to s přehledem má. Kousek pod vrcholem se domlouváme, že zastavíme, abychom něco pojedli a nabrali vodu. Později jsem zjistil, že Knížecí jsme vyjeli za 20:02, tedy jen o 9 vteřin pomaleji než já na závodě O cenu Kilpi (průměrný výkon byl nižší o 3 watty). Nahoře nakonec strávíme 2 minuty, nijak nespěcháme, dojíždí další soupeři, co jedou dlouhou trasu, tak si říkám, že nás aspoň pojede více. Nicméně když nakonec vyjíždíme, oni stále stojí u občerstvovačky.
Dolů tedy sjíždíme ve dvou, snažím se jet trochu víc na jistotu, jak je mokro a mám dost zamlžené brýle. Ve spodní části sjezdu ještě dojíždíme dva závodníky, ti ovšem jedou krátkou trasu, takže nás na křižovatce v Prostřední Bečvě opouštějí. Začíná být pěkně, cesty jsou zde už suché. Jedeme ve dvou, cestou míjíme Toma, který mi nabízí support, nepotřebuji jej, ale slova povzbuzení potěší. Kousek před Hutiskem pak dojíždíme Honzu Formánka, který se k nám připojí. Soláň vyjedeme v tempu (6,2 km, 5,1 % za 19:14, tzn. 19,5 km/h průměrným výkonem 270 W), ke konci Honza začíná odpadat, ale s Vítkem na něj čekáme, Honza se nám pak za to omlouvá, i když - dle mého - není za co. V následném sjezdu nás pak brzdí auto, ale aspoň mi to dovolí si odpočinout, protože cítím první známky únavy.
Přichází mírně stoupavá pasáž k úpatí stoupání na Kasárny. A tady to přijde - poctivě se točíme na špici, ale mě začne strašně docházet. Zpětně viděno si myslím, že to bylo velkým podceněním jídla, zásoby glykogenu v těle po 4 hodinách závodění prostě došly. Pod Kasárny nějak dojedu, ale pak už hlásím ostatním, že mají jet, že jsem hotový. Vítek jede dál podobným tempem, jakým jsme jeli Pustevny, Honza říká, že na mě nahoře počká. Ujede mi asi o 50 metrů, ale pak už se celý kopec rozestup pomalu snižuje až jej nakonec dojedu, nahoru se prostě jen snažíme vyškrábat, se závoděním to nemá nic společného (mezitím kolem nás proletí 2 nebo 3 soupeři). Konečně jsme nahoře u občerstvovačky, stavíme, mám chuť na všechno, co tam mají (i nabízený vývar mě lákal), nakonec do sebe láduji mj. koblihu, ke které přikusuji salám. Po třech minutách neochotně, ale přece jen vyjíždíme. Nejprve nás čeká ještě pár minut stoupání, poté ale už sjíždíme pěknou cestou dolů do Makova, odkud stoupáme na Bumbálku. Už mi to opravdu nechutná, ale Honza vypadá, že je na tom ještě hůř. Já už prakticky nezávodím, takže mi vůbec nevadí jet nahoru skoro 17 minut průměrným výkonem 214 W. V závěrečné části za sebou vidím motorku, která jede velmi pomalu, pravděpodobně se blíží nějaká skupina, na Bumbálku ale vyjíždíme ještě sami. Ve sjezdu už nás ale skupina asi 7 závodníků dojela, je v ní i Vašek Uvíra, který má v letošní sezóně opravdu dobrou formu, a dále se jede docela ostrým tempem s pravidelným střídáním. Některým to ale asi moc nechutná, protože z tohoto tempa odpadají. Cíl je již velmi blízko, takže pár set metrů před ostrou vracečkou před cílem přichází první nástup, respektive najetí na přední pozici. Já jsem spurt v plánu neměl, ale když už tam je Vašek, tak kvůli bodům do SPACu plán přece jen přehodnotím. Před zatáčkou jsem na čtvrté pozici, ovšem Vašek ještě s jedním soupeřem najedou do obrátky příliš velkým obloukem, já toho využívám a díky nájezdu vnitřní stranou nakonec dojíždím jako druhý ze skupiny s výsledným časem 5:15:50 na celkovém 26. místě.
Náš dojezd do cíle okomentuje vrchní fotograf Jirka Blaťák slovy: "Jste jedni z mála, kteří se při dojezdu usmíváte", fotí nás s Vaškem, jdu ještě poděkovat Honzovi za společnost v poslední třetině závodu a pak už se vydávám zjistit, jak dopadli ostatní (nejen) z týmu.
Letos jsem si závod užil asi nejvíc ze všech ročníků, které jsem absolvoval - kromě úvodu, který je pro mě dost stresující a poslední hodiny závodu, kdy jsem byl hotový, se mi jelo nadmíru dobře, navíc byl čas i na pokecání se soupeři. Samozřejmě za to mohlo i počasí, které mi přesně sedlo. Vít Oswald nakonec dojel o 11 minut dříve, zajímavá byla analýza odstupu od Vaška Uvíry, na které jde vidět, jak moc udělají pauzy na občerstvovačkách a taky to, jak moc mi došlo, když na úpatí Kasáren jsem na něj měl náskok ještě 6 minut.
Celkově je tenhle typ závodu úplně jiný než ostatní závody Slezského poháru, je mnohem méně intenzivní, v druhé polovině závodu už se jezdí v malých skupinkách, případně úplně sólo. Jiná je ovšem i důležitost postupného doplňování energie, při závodech do 3 hodin to prakticky není nutné řešit. Jsem rád za aktivní pojetí závodu, kdy jsem se nesnažil šetřit síly, protože jestli dojedu o 10 minut dříve nebo později by nic moc neřešilo, ale zážitek je úplně jiný.
