Mokrolazecká 60 - vítězství Standy a další tři stupně vítězů
Jelikož se sezóna chýlí ke konci, tak nás v sobotu 3.9. 2022 čekal poslední klasický silniční závod, a to už tradiční Mokrolazecká 60 (už budou následovat pouze časovky do vrchu). Protože stále ještě není rozhodnuto v teamové soutěži, tak se Cyklokramo vydalo na tento závod v hojném počtu 11 závodníků, kdy bylo přihlášeno 140 lidí, takže se to na startu opět pěkně žlutilo. Start byl tentokrát hromadný a délka závodu pro všechny stejná, a to, jak již napovídá název závodu, něco málo přes 60 km. Jelo se na okruhu měřícím lehce přes 20 km, který obsahoval dvě stoupání. První hned po startu z Mokrých Lazců do Hrabyně a druhé z Háje ve Slezsku směr Hrabyně. Obzvláště první kopec se již ve třetím okruhu pěkně zajídal. Jelikož byl start hromadný v úzké boční ulici a mírně do kopce, tak než se všichni rozjeli a zacvakli, balík se hned po startu pěkně natáhl. Navíc hned za první zatáčkou došlo k pádu, takže kdo nestál v prvních řadách, musel hned po startu sjíždět čelo závodu. Nicméně chvíli po startu následoval kopec do Hrabyně, kde se stoupání místy pohybuje kolem 12 %, tam se už balík definitivně nadělil a vytvořily se různé skupinky, které se různě sjížděly a zase nadělovaly, a tak se v podstatě pokračovalo až do cíle.
Pořadatelé měli trasu pěkně zabezpečenou, nicméně ani to nezabránilo některým neukázněným řidičům ohrozit bezpečnost závodníků. Jeden hodně nebezpečný incident se stal i skupině, ve které jsem jel já. Jeli jsme ve Velké Polomi po hlavní cestě mírně z kopce, kdy se rychlost pohybovala k 50 km/h. Ve stejné chvíli se rozhodla jedna řidička tuto hlavní cestu přejet, jenomže jaksi zapomněla, že se musí podívat i do leva a nejen doprava (jelikož jsme byli hodně blízko a jel jsem na špici, tak jsem ji viděl do kabiny vozu) a vjela nám přímo do cesty, okamžitě jsme museli jít tvrdě na brzy a brzdit v podstatě na nulu, naštěstí to vyšlo tak o půl metru. Jet tam nějaké auto trochu rychleji, tak nevím, jak by to dopadlo. V průběhu závodu se navíc po okolí pohybovala kolona historických vozu, která různě křižovala naši trasu případně po ní i jela. Což od kluků vím, že trochu negativně vstoupilo do vývoje závodů, kdy kousek před cílem se hlavní skupina musela touto kolonou proplétat.
Ale i přes tyto drobné zádrhele (naštěstí se nikomu nic nestalo), to byl závod krásný a pěkně zorganizovaný, navíc pro náš oddíl i opět úspěšný. Standa Prokeš tento závod ve své kategorii vyhrává, Marcela Pargačová a Fana Toman skončí druzí a Olda Míček si dojíždí pro třetí místo. Dobrý závod zajíždí i ostatní naši závodníci, když se Peťa Blaťák a Pepa Martinák udrželi v čelní skupině a shodně dojíždí na šestém místě ve svých kategoriích. Celkovým vítězem závodu se stává Ondra Mach z Formanů v čase 1:37:16. Co se týče bodů do teamové soutěže, tak nám tento závod přinesl krásných 175 b. Závěrem bych chtěl ještě jednou pogratulovat našim medailistů a všem poděkovat za vzornou reprezentaci Cyklokramo Suchdol nad Odrou.
Tomáš Dohnal
ML 60 z pohledu Jardy Glogara
Poprvé, kdy jsem nedokončil závod, ačkoliv jsem mohl pokračovat
Na Mokrolazecké 60 jsem byl jen jednou v roce 2019, přesto mě vzpomínky na prostředí závodu, i přes nedostatek spánku a týden bez kola, přiměly na tento závod vyrazit znovu. Na rozdíl od ročníku 2019, kdy byla trasa přece jenom zajímavější, se letos jely 3 okruhy, v nichž byly obsaženy dva kopce - do Hrabyně z ML (1,6 km; 7,6 %) a z Háje ve Slezsku rovněž do Hrabyně (1,8 km; 5,1 %). Už z parametrů se dalo předpokládat, že důležitější pro vývoj závodu bude stoupání z Mokrých Lazců - i díky tomu, že bezprostředně po něm nenásleduje sjezd, ale zvlněný profil do Velké Polomi. Všechny kategorie startovaly hromadně, což znamenalo na začátku balík 139 závodníků.
Na závod jsem nejel s žádnými ambicemi, cílem bylo si ho jen užít. Počasí takovému cíli jen přálo. Trochu jsem se obával hromadného startu, doufal jsem, že v prvním stoupání se pojede tempo (ideálně bez nástupů), aby se zredukoval balík.
Na start jsem se postavil (opět!) příliš pozdě. Po asi deseti minutách čekání přišel start. Věděl jsem, že se v prvních kilometrech před kopcem musím posunout aspoň trochu více dopředu, protože jsem vpředu viděl i závodníky, u kterých bylo prakticky jisté, že v prvním kopci odpadnou. To se celkem podařilo. Přišlo úpatí stoupání. Podle wattů jsem zjistil, že moje přání - jízda na prvním stoupání v tempu - se vyplnilo. Přesto jsem celkem překvapeně zjistil, že se v hlavní skupině stále drží cca 60 závodníků, i když jsem nebyl zas až tak daleko od svého maxima. Možná to mělo být první upozornění na to, že dneska nemám svůj den a v dalším průběhu závodu bych měl jet více takticky, např. raději zůstat v případě roztrhání ve skupině odpadlíků, než se za každou cenu snažit udržet v první skupině.
Kopec z Háje ve Slezsku do Hrabyně se jel v poklidu, stejně tak sjezd a rovinka před nájezdem na cílovou "rovinku". Ovšem ve druhém kole ve stoupání z ML to přišlo. Vpředu se zrychlilo a peloton se začal nadělovat na skupinky. Jelikož jsem byl vzadu (což při klasickém závodě SPACu, kde nás jede ve skupině třeba 30, nevadí tolik jako v 60ti členném balíku), musel jsem se postupně propracovávat stále více a více dopředu. Nakonec jsem skončil ve skupince se Standou Prokešem, která byla přímo za první skupinou (věřím tomu, že pokud bych v době zrychlení byl někde uprostřed balíku, skončil bych v první skupině). Byl jsem ale úplně na limitu, a jak jsem si z prvního kola pořádně nezapamatoval další část trasy, snažil jsem se udržet v této asi pětičlenné skupince za každou cenu. Přežil jsem takhle první brdek, druhý brdek a ve třetím (posledním, za Velkou Polomí před sjezdem) jsem to už nevydržel a vystoupil si. Asi o 30 vteřin později mě dojela další větší skupina, sjel jsem v ní do Háje ve Slezsku. Doufal jsem, že se při sjezdu dám zase trochu do kupy, ale když se po sjezdu za zatáčkou zrychlilo a já se snažil na následující krátké rovince udržet, cítil jsem, že nohy vůbec nejsou dobré. Prakticky hned po nájezdu do stoupání jsem si z této skupiny vystoupil, zkusil, jestli to nespraví gel, a ve výletním tempu čekal na další skupinu. Ta mě dojela kousek pod vrcholem. Byla dost početná a na špici jsem viděl Jirku.
To mi poprvé vnuklo myšlenku na to, že bych mohl po druhém kole skončit. Poprosil jsem ho o klíče od auta (dojeli jsme na závod spolu) a čekal jsem, jak se mi pojede v dalších minutách. Po sjezdu do Smolkova se dál vyrazilo v tempu. V ten moment přišlo definitivní rozhodnutí, že po průjezdu do třetího kola skončím - ačkoliv jsem nestřídal, tak jsem ve skupině se soupeři, které obvykle porážím, trpěl i na rovině. Chtěl jsem si tenhle závod jen užít, takže jsem nenašel motivaci, proč bych měl pokračovat - věděl jsem, že bych trpěl, i kdybych jel (za normálních okolností) v zóně vytrvalosti. Asi 2 km před průjezdem cílovou rovinkou jsem si tedy vystoupil. Trochu jsem se styděl, když mi v Mokrých Lazcích lidi fandili a já už jel jen tak, abych měl dokončená dvě kola.
Zbývalo se převléct, vrátit čip a čekat na dojezd závodníků do cíle. Překvapilo mě, jak dlouho jsem čekal, při jízdě ubíhá čas rychleji (předpokládaný dojezd jsem si samozřejmě spočítal). V tu dobu už mě trochu mrzelo, že jsem nepokračoval dál, napadlo mě to třeba při tom, když jsem viděl, jak projíždí Tomáš Dohnal do třetího kola - mohl jsem počkat a svézt se s ním. Dojel jsem k cílovému prostoru a po nějaké době sledoval, jak do cíle postupně dojíždí Ondra Mach, Adam Pilčík, Peťa Hampl a Martin Helcel, kteří dojeli s náskokem cca 3 a půl minuty na první skupinu, ve které z našeho týmu byli Pepa Martinák, Peťa Blaťák a Standa Prokeš, který první skupinu ve druhém kole nakonec dojel.
Závěrem zbývá jen konstatovat, že i přes obrovskou krizi, kterou jsem letos zažil kromě tohoto závodu jen na Beskyd Tour, jsem si závod užil. Pomohlo tomu to, že jsem se zase viděl s kamarády i parťáky z týmu, pěkná trať, počasí a v neposlední řadě i skvělá klobása. Nicméně zážitek DNF, nezapříčiněný mechanickým ani zdravotním problémem, už zažít nechci, budu se snažit, aby to bylo poprvé a naposled.
