Medio fondo dei Templari - Peťa Zatloukal v Itálii druhý!

Jet do Itálie bez kola? Nemyslitelné. A když už povezu kolo, bude mi stačit se jen tak vozit? Asi ne. Zvlášť po loňské zkušenosti s italským závodem. Letos jsem se ale zúčastnil závodu o několik tříd vyššího – Medio fondo dei Templari v Pordenone, v italském městě pod Alpami, které roku 1257 dobyl český král Přemysl Otakar II.

Neděle 5. července 2026. Něco po sedmé ranní přijíždím na už téměř zaplněné parkoviště. Vyzvedávám čip a číslo, buongiorno, ciao, zdravíme se s italskými borci, pozoruju jejich nablýskané stroje, občas zaslechnu slovinštinu, němčinu. Připojuju se k jedné skupině a společně odjíždíme do centra na historické náměstí Piazza XX Settembre, kde bude slavnostní start již 19. ročníku Gran fondo Dei Templari. Bavím se s několika cyklisty, jeden je dokonce student z americké Virginie. Slyšíme několik vět od pořadatelů. Start. Motocyklisté nás vyvádějí úzkými starobylými uličkami a závod začíná klasickým bojem o pozice, dostat se co nejvíce dopředu. Stihnu zaregistrovat a zamávat Agátě a Mileně, které mě přijdou ke startu povzbudit. Musím se soustředit, dostat se dopředu. Před startem jsem si říkal, že mi stačí být tady, jen okusit atmosféru, ale… Nejde to. Adrenalin. Je to tady. Musím dopředu. Proplétám se kolem desítek soupeřů. Do nikoho nenarazit, nenechat se vytlačit, mít nervy jet tak blízko ostatních v padesátikilometrové rychlosti. Výjezd z města, široká silnice, balík se řítí neskutečnou rychlostí, borci se snaží dostat se zezadu na čelo. Ale nesmím nikoho pustit, musel bych se pak horko těžko dostávat zpět. Po první půlhodině si dávám první energetický gel, začíná být i dost horko, piju a přemýšlím, jak daleko je občerstvovací stanice, kde mi snad někdo podá bidon s vodou. Na otevřených silnicích dost fouká, člověk musí jet schovaný a šetřit síly, na sedmdesátém kilometru je nejtěžší stoupání závodu. Levotočivá zatáčka, musím být vepředu, protože stoupání je na úzké silnici z vesnice. Ve výjezdu na Salita dei Grilli jde do tuhého, tady se rozhoduje. Nohy pálí, musím vydržet, jinak mi zbude jen kochat se krajinou a památkami. Ale kvůli tomu teď tady nejsem. Mám nejlehčí převod. Ten výjezd je jen něco přes kilometr dlouhý, ale prudký, každé šlápnutí bolí, konec se blíží tak pomalu. Na vrcholu je slyšet povzbuzování, beru si bidon s vodou, člověk nemá čas vydechnout, hned se řítí šílenými klikatými uličkami dolů. V jedné pravotočivé zatáčce mi to vyjde jen tak tak, málem končím

na zemi. Návrat do Pordenone je zase o rychlosti. Nejtěžší převod, rychlost přes padesát za hodinu. Blíží se finiš. Pálící slunce ani krásy Itálie nevnímám, zase ten adrenalin. Dvě stě metrů, levá zatáčka, spurt. Ze sedla, roztočit nohy, poslat to tam. Cíl. Je to za mnou. 112 km, necelé tři hodiny, průměr těsně pod 40 km/h. Celkově 19., v kategorii jsem druhý. V hlavním stanu máme bohaté občerstvení, čekáme na vyhlášení.

Cyklistika je v Itálii kult, sport číslo dvě. A je to vidět. Bezpečnost závodu, organizace, chování cyklistů i řidičů a lidí kolem trati jsou toho dokladem. Kolem pelotonu neustále jezdili policisté a certifikovaní motocyklisté, kteří odkláněli dopravu, zastavovali a nepouštěli auta na uzavřenou trať.

Byl to splněný sen s parádním výsledkem, o který zase až tak nejde. Děkuji těm, kteří mi s tím pomohli a fandili.

Petr Zatloukal